Jako malá jsem vyrůstala na malém městě v paneláku, kde všichni o sobě všechno věděli. Doba mého dětství byla dobou strachu. Nebylo žádoucí vyčnívat, svobodně jednat, říkat co si myslím. Nesměli jsme doma nic nahlas říkat a ani dupat, protože soused pod námi byl jeden

z těch, kdo strach šířil ... Naše mamka často říkala: „mysli si co chceš, ale mlč.“ 

Byla jsem drzá, dělala jsem si věci po svém. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem se ve školce celkem tvrdě bránila kousáním a štípáním... Vyčnívala jsem. 

​

Přesto mamky často opakovaná rada „mysli si co chceš, ale mlč" ve mně zakořenila! Časem mě změnila natolik, že jsem byla poslušná (alespoň v mých očích), hezky jsem se oblékala a dokázala jsem někdy domu přijít i v nerozervaném oblečení (na těch chodbách ve staré škole to tak super klouzalo...).

Ještě že jsem se o víkendech mohla „utrhnout ze řetězu" –jezdila jsem s tátou na chatu do lesa. Táboráky, usínání až v ranních hodinách, bunkry na stromech, koupání v dešti, hraní si na indiány, hvězda/přemet na jedné ruce, divadelní představení pro dospěláky, módní přehlídka modelů připravených z kusů látek a všeho oblečení, co se na chatě našlo, organizování her s hledáním pokladu aj. Ještě teď, když na to vzpomínám, mám takovou tu radostnou jiskru v oku a cuká mi koutek. :-) Bylo to super...  jsem prostě rebelka. 

​

​

​

S rostoucím věkem a přibývajícími starostmi a povinnostmi jsem na tu svou vnitřní rebelku úplně zapomněla. Místo rebelky naskočily strachy a co hůř strachy, které jsem si sama vytvořila.

​

Strach z toho, jestli jsem dost hezká, jestli mě někdo bude mít rád, jestli seženu práci, jestli jsem dobrá manželka a matka, jestli po mateřské budu dost vydělávat, jestli a zase další jestli... Měla jsem neustálý strach z toho, že nebudu dokonalá.

Nechala jsem na sebe působit nepříjemnou negativitu jiných lidí, nedokázala jsem se jí bránit. Moje sebevědomí bylo úplně zašlapané a k tomu informace z dětství „mysli si co chceš, ale mlč“... Jak ráda jsem se schovala v nenápadné roli účetní. Toužila jsem po ocenění a uvnitř jsem cítila nenaplněnost. Účetní závěrka mě opravdu nenaplňuje. :-)

​

Zlom nastal v den, kdy jsem se rozhodla pro jednu velkou změnu v mém životě - ukončit soužití s otcem mých dětí a odstěhovat se. Vzpomínám si na ty pocity... tak teď jsi se rozhodla, už jsi to řekla nahlas a musíš jít sama svou cestou, tak jdi a nefňukej, máš teď volnou cestu a vše je výzva. Bylo mi jedno, co mě čeká. Byla jsem svobodná a šťastná. Přestěhovala jsem se do Prahy a tady jsem si pomalu, ale jistě realizovala to, pro co jsem se narodila. Rebelka je kreativec, tvoří krásné věci a projekty, pomáhá a hledá, co nového ještě by mohla objevit.

Vše začalo na semináři Jarky Matuškové, která mi potvrdila, že moje práce účetní mě nejen nenaplňuje, ale dokonce svazuje a vysává. Na tabuli napsala: „Ukazovat lidem cestu k radosti a zlepšovat jim život.“ Tak to je tvoje budoucnost Kamilo. Spadla mi brada a hned mě napadaly otázky jako: A co to jako má být? Co mám dělat? Jak zlepšovat život? Já sama ho potřebuji zlepšit a vnést do něj radost. No, odcházela jsem plná rozporuplných pocitů. Dnes, když si na to vzpomenu, už se jen usmívám, už mi to smysl dává – moje práce pomáhá a přináší radost.

​

Pořád jsem přemýšlela, jak začít s tou novou cestou k budoucnosti. Nebyla to jednoduchá a rychlá změna, byla to spíš cesta plná náhod a nenápadných pošťouchnutí. Jak já říkám „to zařídil sám vesmír“, nebo možná jsem mu vyslala ten správný impuls, to správné přání, až teď když bylo napsáno na tabuli?  :-) 

​

Nejdříve jsem se stala módní konzultantkou v pánském oblečení. Pak mě začínaly oslovovat kamarádky a manželky mých klientů, a tak jsem začala poskytovat konzultace i jim, ale tady jsem narazila – ženy jsou komplikované, náladové, lehce ovlivnitelné a to nejen módními trendy. Nešlo mi moc dobře odhadnout, co té a té ženě bude slušet. Postupovala jsem podle metod postav, barev a vnitřního pocitu, ale to nestačilo. Proč to nešlo tak dobře jako s muži? A zase vesmír zasáhl. :-) Objevila jsem metodu, která jde ještě více do hloubky ženské duše, metodu OCTO CODES a její autorku Táňu Havlíčkovou. Po téměř ročním studiu u Táni jsem se stala certifikovanou konzultantkou.

​

A co víc – pronikla jsem do světa, o kterém jsem možná tušila, ale do té doby nepoznala.

Nové znalosti jsem začala používat ve svém životě, ve své rodině a v přístupu k lidem v mé blízkosti. 

Spolupracuji