Pozor přání se plní nejen o Vánocích!

A důkazem toho je i příběh jedné mé klientky, který stojí za přečtení.

Vánoce. Tolik milované svátky, přestože přinášejí spoustu starostí.   

A už je cítím přicházet. Vánoce. Magické slovo. Vždy před Vánocemi mám tolik napilno. Zařizuji, sháním, nakupuji, dokončuji a připravuji. Až se kolikrát ptám: „Co jsem jen celý rok dělala?“ A každý rok si říkám, že letos už konečně prožiju klidný a pohodový předvánoční čas.

Budu jen tak pozorovat dění kolem sebe, chodit na vánoční trhy, opíjet se svařákem a cpát se klobásou ze stánku. A bude mi skvěle. Krásné přání. Nikdy se tak nestane. I když loni se mi těsně před Štědrým dnem stala příhoda, která mě skutečně natolik zbrzdila a zklidnila, že se mé přání na chvilku stalo skutečností. 

Jeden předvánoční den odpoledne stojím na semaforech tříproudové silnice a chci přejít na druhou stranu. Čekám na zelenou, která bude znamenat, že se mohu znovu vrhnout do víru nakupování a zařizování. Čekám a cítím, jak ve mně narůstá pocit nespokojenosti, že to tomu zalenému panáčkovi ze semaforu tolik trvá. Copak neví, co všechno mám ještě před sebou? Co ještě musím stihnout? Absurdní situace. Vyčítám neživé věci, že mě zdržuje. A pak se to stalo, padla zelená.

Oči mi zazářily a já mohla přejít silnici, jež mi tolik bránila pokračovat v předvánočním bláznění. Vyrazila jsem. S náležitou rázností a důležitostí. Došla jsem doprostřed přechodu a chtěla jsem udělat další naprosto nepostradatelný krok, který by mě posunul k vytouženému cíli. Jenže pravá noha nakračující dopředu se mi zamotala do plandající široké nohavice levé nohy. A byl konec. 

Rozplácla jsem se uprostřed silnice. Lidé, kteří pokračovali v chůzi mě doslova  překračovali, nehledíc na to, že já tam ležím jako žába. Zvednu hlavu směrem k autům, které čekaly zase na svojí zelenou. Moje oči se setkaly s pohledy řidičů. Co to je?  

Z jejich očí jsem i v této absolutně pokořující poloze dokázala vyčíst, jak už se těší, až padne zelená. Barva, která říká jeď a zařizuj. Strach z jejich odhodlanosti mě donutil rychle vyskočit a dobelhat se na konec přechodu. Byla jsem otřesená. Ještě dlouho jsem se nemohla ze situace vzpamatovat a úplně jsem zapomněla na všechnu tu práci, která pro mne byla před pádem tak důležitá. A to mi skutečně vydrželo až do Štědrého dne a ještě dlouho potom. 

Tak uvidím, jak si předvánoční čas letos užiju. Pro jistotu chodím už od listopadu v sukni.

Autorka: klientka Sára

Závěrem:

Další důkaz toho, že romantické ženy ke svému stylu opravdu někdy potřebují sukně. Možná kdyby Sára ležela na tom přechodu rozpláclá v sukni, možná by i nějaký princ z toho auta vyskočil a pomohl ji. :-)

Hlavní je, že se se naší Sáře její přání splnilo a neutrpěla újmu na zdraví. Pozor na to, co si přejete.